Vrchnost a poddaní

Vrchnost

Podolí se původně skládalo ze dvou částí. Byla to Křičen (potom německy Kritschen), která ležela na levém břehu Říčky a Podolí.

Nejstarší písemná zmínka o Podolí ze 24. 9. 1237 dokládá, že v té době vesnice patřila řádu premonstrátů zábrdovického kláštera. Obě části vsi vystřídaly během 13. a 14. stol. několik vlastníků.

Křičen
- v 1. pol. 14. stol. patřila Janu Eberhardovi, brněnskému měšťanovi. Po jeho smrti prodala r. 1348 vdova Markéta kapitule sv. Petra dvůr s dvojím poplužím a se 14,5 lánu, s krčmami a chalupami a ve vsi Vážanech dvě chalupy.

Podolí
- vlastnil Hereš z Lelekovic, kde měl 2 lány a ve Vážanech 4 lány
- r. 1358 dal na nich věno 64 hř. manželce Elišce
- r. 1369 jejich nástupce Vzňata z Lelekovic prodal kapitule sv. Petra 4 lány, jeden dvorec a jednu krčmu, v Želovicích 3 lány a jeden dvorec, ve vsi Vážanech 3,5 lánu
- r. 1373 5 lánů úročních s plným právem a panstvím

Kapitula sv. Petra tak spojila obě části do jedné vsi a učinila ji později úředním sídlem svého panství. V průběhu těchto let zakoupila kapitula další vesnice i s polnostmi atak roku 1566 statek sv. Petra tvořily: dvůr, pivovar a ves Velešovice, dvůr a ves Bedřichovice, ves Podolí, ves Horní Heršpice, ves Dolní Heršpice, ves Komárov, ves Bohunice, ves Nebovidy, ves Feltgassen (Polní ulice), ves Hartlůvka, ves Práce, ves Mokrá, ves Zvonovice, půl vsi Ořechová a Ořechovíček, ves Cejl a ves Přízřenice.

Na statku však byly také některé pusté vsi. Na severovýchod od Podolí u cesty do Velatic ležely Vázaný, ke kterým náleželo “nemálo rolí a luk". Ves zanikla v 15. stol. a místu na kterém se předtím nacházela se říkalo Vážansko. Na jihozápad od Podolí byla u potoka blízko u cesty do Slatiny ves Želovice, která se však už ani v 16. stol. nepřipomíná.

Statek sv. Petra nebyl velký, vesnice byly malé, ale půda byla většinou velmi dobrá a úrodná. Velkou nevýhodou však bylo, že statek nebyl územně spojen v jednom celku, ale skládal se z oddělených skupin. Kromě předměstských ulic byl rozptýlen v deseti dílech, což ovšem při společném hospodaření činilo obtíže.

Přední osadou na panství byly Velešovice, ale koncem 16. stol. nabývá trvale převahy Podolí, po kterém byl kapitulní statek nazýván podolským.

V době první pozemkové reformy, měla Dómní kapitula v Brně na velkostatku Podolí soupisovou výměru 698 na veškeré půdy, z toho 394 ha zemědělské půdy, obhospodařované v pachtu. Drobným nabyvatelům se při této reformě dostalo 77 ha zemědělské půdy.

Zajímavé bylo národnostní složení usedlíků. Dominantně německé obyvatelstvo měly Horní Herěpice, Komárov a Přízřenice, smíšené byly Bohunice, Zvonovice, Rousínovec, Dolní Heršpice, Nebovidy, Hartlůvka a Cejl. České obyvatelstvo žilo v Práci, Podolí, Bedřichovicích, Veleěovicích a Ořechově.

Úřední jazyk kapituly býval český; - česky i do německých osad byly dávány privilegie i ostatní korespondence. V polovině 17. stol. se však v tomto vztahu začíná objevovat němčina a na konci století již převládá, protože čeští kanovnici zůstávali v menšině.

Roku 1675 nařídila vrchnost, aby se všichni poddaní obraceli o memoriály (účetní deníky) na panského písaře. Tak se stalo, že i z ryze českých vesnic se vrchnosti z obecních úřadů i od poddaných podávaly německé přípisy a poddaní ani nevěděli, jak písař napsal to, co mu v mateřštině povídali.

V 18. století zcela převládlo užívání němčiny vrchností úplně a ta prosazovala tento trend také směrem ke svým poddaným. Dokladem toho může být příkaz z roku 1737, kdy kapitula požadovala na místo hostinského na Pindulce utrakvistu, to zn. toho, kdo by uměl česky i německy.

Podolí leželo na staré císařské silnici z Brna do Olomouce, která vedla přes Slatinu, Kandii, Podolí, Sivice, Pozořice, Koválovice, Šumice do Rousínova a dále na Olomouc. Velmi však uškodilo celému panství a zvláště pak Podolí a podolskému pivovaru, když ve dvacátých letech osmnáctého století nebyla nová císařská silnice z Brna do Olomouce vedena přes Podolí.

V roce 1296 vydal olomoucký biskup Dětřich listinu, kterou povýšil kostel sv. Petra na kostel kolegiátní. Určil představeného nové kapituly (kapitulou se nazýval sbor kanovníků, tj. vyšších duchovních) s hodností probošta a dva kanovníky s povinností sídlit u kostela a zabezpečovat duchovní správu.

Z počátku, jak proboštský statek (Cejl a Přízřenice), tak i majetek kapitulní byly spolu spojeny. Za probošta Thurna (1709-1746) byl však správně oddělen proboštský statek od kapitulního a roku 1750 podával každý statek zvlášť vlastní příznávku. Když bylo v roce 1 777 zřízeno v Brně biskupství, připadl proboštský statek k biskupskému panství Chrlice a velkostatek dómské kapituly sv. Petra byl samostatný s tím, že na bývalém proboštském statku zůstal výkon soudní pravomoci kapituly, který až do roku 1843 byl předmětem stálých sporů mezi biskupem a kapitulou.

Po tomto rozděleni majetku bylo přijato pojmenování: proboštský (biskupský) statek sv. Petra a panství dómské kapituly petrovské (podolské). Biskup i kapitula však byli na sobě závislí. Kapitulu tvořili probošt, kapitulní děkan a kanovníci, kteří rozhodovali společně.

Správu statku za kapitulu vedl jeden z kanovníků, kterému se v 16. stol. říkalo “šafář", ale později převládlo pojmenování prokurátor; měl vrchní dozor nad hospodařením kapituly. V roce 1631 bylo stanoveno, zeje povinen setrvat ve svém úřadu jeden rok, později byla tato doba prodloužena na tři léta. Po dobu setrvání v úřadu měl určitý příjem.

Prokurátor však v zásadních věcech neměl právo rozhodovat. Tato pravomoc náležela kapitule. Nového prokurátora, když nastoupil do úřadu, představoval kapitulní děkan panskému hejtmanovi a rychtářům.

Podřízeným prokurátora byl panský úředník “hejtman", někdy také nazývaný správce, nebo “vrchní". Správce plnil příkazy prokurátora a podával mu hlášení o stavu věcí na spravovaném majetku. Pouze v případech, že by upozorňoval na věci, které byly v rozporu s dobrých chodem statku a prokurátor by se problémem odmítl zabývat, byl povinen případ ohlásit přímo kapitule. Povinnosti správce byly upraveny tzv. instrukcí, která přesně uváděla rozsah pravomocí a povinností. Dobrým příkladem je instrukce z 19. června 1654, která obsahuje velmi podrobné pokyny shrnuté do deseti bodů. O organizaci vztahů na panství vypovídá sedmý bod, který správci ukládá:

...hospodářství bude povinen týdně a jak často bude třeba, sám osobně objeti a pilně dohlížeti, a co by bylo k jeho prospěchu, o tom má prokurátoru podati zprávu; s ním bude také konferovati o zařízení týdenní roboty a s nim společně každou sobotu bude míti “správu" s obecními úřady a šafáři, a zařídí všeliké nutné a nastávající roboty tak, aby byly kapitule k užitku a aby poddaní nebyli jimi příliš obtíženi; k poddaným má se sice vážně projevovati, ale má jich ušetřiti nadávek a tím více bití, jakož i vězeni, k čemuž nikdy bez vědomí prokurátorova přikročiti nemá, poněvadž na duchovní se sluší, aby vládli nad svými poddanými dobrotou a ne metlou zuřivosti; bude také bdíti, aby bylo pilně vykonáno, co bylo v sobotu nařízeno, sám má to prohlédnouti a prokurátoru zprávu podati...

Správci byli podřízeni sládek, panský mlynář, bednář, palírník, hospodští, šafáři, ovčáci, hajní a drábi. Správce měl ve své kanceláři písaře, který mimo běžnou práci také za úplatu vyhotovil poddaným požadované listiny. Správu na jednotlivých panských dvorech vedli šafáři. Byli to původně prostí zřízenci, kteří se starali o chod svěřeného hospodářství a byli povinni vrchnosti odvádět telata, beránky, máslo, sýr a drůbež.

Až později (od r. 1745) byly se šafáři uzavřeny zvláštní smlouvy, kterými se stávali pronájemníky “pachtýři" dobytka celého dvora. Smlouva se uzavírala na tři roky a po jejím vypršení byl šafář povinen pronajatý dobytek vrátit tak, aby žádný kus nechyběl. Za tuto službu dostávali peníze i deputát.

V Podolí kromě pololánu byla šafáři ještě přidána panská role na 12 měřic. Musel mít pár koní, které mohl chovat ve dvoře a v době žní dostával 6 pěších robotníků. Mohl si také vzít jednoho pasáka z roboty, aby pásl panský dobytek.

Vlastní hospodářská správa se vedla z Podolí a to i v roce 1805, kdy byl správce Fr. Ant. Zelinka přeložen do Brna. Když byl po jeho rezignaci jmenován správcem kapitulního hospodářského úřadu Jan Wibus, bydlel stejně jako ostatní správcové opět v Podolí.

Když bylo zrušeno v roce 1849 poddanství stala se z vrchnostenského hospodářského úřadu, hospodářská správa kapitulního velkostatku. V Podolí však zůstal také politický úřad, jehož účelem bylo řídit přípravné práce tak, aby mohl být tento úřad předán státním soudům, které začaly působit od 1. července 1850. Rokem 1851 změnil kapitulní velkostatek sv. Petra název na Velkostatek Podolí.

Představeným tohoto politického úřadu byl vrchní Matěj Řepa, který potom přešel do státních služeb. Po jeho odchodu převzal úřad Josef Zapletal jako správce velkostatku kapituly; zemřel roku 1866. Jeho nástupcem se stal Edmund Čzap (+1873), potom Alfred Palliardi (+1888), Karel Štěpánek (+1905), ředitel Arnošt Pacher vedl úřad od roku 1905 až do svého odchodu do penze.

Historie velkostatku v Podolí je dlouhá a bohatá. Vrchnost i poddaní zažili období rozkvětu, ale i zlé časy. V každé době však bylo nutné dobře hospodařit. Jen tak bylo možné mít dostatek prostředků na nové investice a tím udržet krok s požadavky doby.

V roce 1795 kapitula požadovala vyšší výnos z panství a proto ukládala hospodářskému úřadu v Podolí “aby si dal na hospodářství ve všech odvětvích všemožnou pilností záležeti, aby všecka vydání, která nejsou potřebná, úplně zamezil a u nezbytného vydání co nejvíce šetřil, zvláště však aby co nejpečlivěji hleděl hotové peníze vybírati a uchovati -jinak že by nastala nutnost personál hospodářského úřadu a jeho příjmy zmenšiti tak, jak bylo v roce 1779".

Správce Zelinka a kontrolor Tkaný se v odpovědi z 28. února 1796 ospravedlňují poukazujíce na svou “neúměrnou činnost po všecek čas a pro dobro vrchnosti". Dále dokládají realizaci nezbytných staveb:

hospodářské budovy, pivovar, příbytek pro úředníka, sýpka, dvůr a polovice chlévů v Podolí - všechno v hodnotě 12183 zlatých.

Z peněz za prodané poddanské grunty se stavěl v letech 1792-1795 zámek v Podolí. Mimo použitého materiálu bylo v tomto období prostavěno 17 828 zl. O podolském zámku podává svědectví Emanuel Vlček ze Šlapanic:

“zámek tvaru obráceného L s průčelím do obce stával na svahu. Za ním byla zahrada. Mezi zahradou a průčelní budovou byl dvůr, přístupný vraty od cesty k lesu. Zámek měl dvanáct pokojů. Pravý roh budovy byl vyztužen pilířovou zdí, na které stála věž s cibulovitým nástavcem. Ten byl převezen do Šlapanic na kostelní věž, což zprostředkoval tehdejší šlapanický občan, vlivný Tauschinský. Při pohledu od zámku stával vpravo panský statek. Od jeho rohu vedla nad sklepem cesta k zámku a pak na kopec u Pindulky. Před průčelní zdí zámku byl v zemi kruhovitý klenutý sklep o výšce 5 m se dvěma horními průduchy. Přístupný byl bočními schody. Kolem vedl vývozek, který ústil do cesty ke kopci u Pindulky. Za křižovatkou prý stával smírčí kámen.

Kanovníci jezdívali na zámek k podzimu. Kolem roku 1900 tu byl správcem Karel Štěpánek, který byl sešvagřen s líšeňským lékařem MUDr. Ho/zem pres první lékařovo manželství."

Již za deset let po dokončení této stavby se přehnala okolím vojska armád, které se utkaly v bitvě u Slavkova. Tato doba přinesla celému kraji velké škody. Největší zkázu přinesl Podolí 20. listopad 1805. Francouzští vojáci vyloupili sýpku, pobrali všechen oves trochu hrachu a prosa. Stejně tak ve Velešovicích vzali oves a ječmen co tam ještě zbyl po ruské armádě.

Plenem zle odnesl také podolský zámek. Nábytek byl úplně zničen, zařízení až na několik stolečků a trochu nádobí roztřískáno, tři křidla dveří vytržena a spálena, okna a žaluzie z části rozbity. Dřevěná podlaha ze všech světnic byla vytrhána a spálena. V kancelářích ustájili koně. Četné úřední knihy, spisy a listiny byly roztrhány a zničeny. U správce zámku byly dvě železné pokladny, ze kterých bylo uloupeno 301 zlatých. Nábytek byl zničen troje dveře spáleny, okna rozbita a nářadí co zde bylo uloženo, tj. několik kop hřebíků, lopaty, váhy, závaží a kolomaz, také až na železný kotel zmizelo.

Stejný osud postihl drábovo obydlí a také především statek, kde bylo pobráno takřka všechno. Zůstalo jen 6 věder zelí, 27 kravských řetězů a několik stoliček. Na sýpce, kde bylo původně asi 200 měřic ovsa, 40 měřic pšenice, 9 hrachu, 12 prosa a asi 8 měřic jáhlí, zbylo jen trochu pšeničného sladu a ječmene. V pivovaře bylo zcizeno nebo vypuštěno 38 sudů piva a sládkovi byl skoro všechen majetek uloupen. V pálíme byla zkáza dovršena. Šest dveří odneseno, kamna rozbita, nářadí roztlučeno a spáleno, kotle sebrány. Celá budova se podobala zřícenině a ne příbytku. Židovský nájemce tak přišel o převážnou část majetku, protože Francouzi také našli všechno co si uschoval.

Rabování však nakazilo také poddané, kterým Francouzi pobrali co jen mohli. Vzhledem k tomu, že i úřednici utekli před nepřítelem, nebylo nikoho kdo by vykonával dozor nad svěřeným majetkem. Poddaní v Podolí využili této příležitosti a odnesli co ještě na sýpce zbylo. Špatným příkladem šel sám rychtář, který si domů odnesl hrách. Po něm přicházeli další, mezi nimi i lidé ze dvora a z pivovaru. Brali u správce zámku i hřebíky a odnesli dokonce i srdce z panského zvonu. Také z pivovaru spolu z bedřichovickými vzali několik věder piva, které vypili přímo na místě, doma nebo v podolských vinohradech se šlapanickými sedláky, kteří se tam schovávali.

Po slavkovské bitvě byl počátkem roku 1806 proveden soupis škod, který na majetku vrchnosti činil 32 071 zlatých a 30 krejcarů.

Škody poddaných vyšetřovala v Podolí komise krajského úřadu 20. a 21. března 1806, která se tím přesvědčila o nezbytnosti poskytnutí pomoci. Proto bylo na obživu a setí vydáno z císařských skladišť 485 měřic žita a 1470 měřic ovsa a bylo uznáno, že poddaní nejsou schopni zaplatit dlužný nájem.

Ze strany hospodářské správy bylo přijata celá řada organizačních a úsporných opatření tak, aby se provoz velkostatku dostal co nejdříve do normálních kolejí.

Společenské proměny spolu s růstem a stagnací můžeme pozorovat i v dalších létech na výsledcích hospodařeni velkostatku. V období okupace za druhé světové války byla na kapitulní majetek uvalena nucená správa. Ihned po osvobození se ujala Královská stoliéní kapitula v Brně znovu hospodaření na dvorech Ráječko v Komárově, Podolí, Velešovicích a na peleší Mokrá. Velkostatek zůstal v majetku kapituly do roku 1947, kdy byl na základě zákona podroben revizi pozemkové reformy a půda byla předána zemědělcům.

Nedílnou součástí tohoto aktu bylo také předání archivu, který obsahoval všechny písemnosti vzniklé z vlastnictví, užívání a správy velkostatku. V současné době je určitá část fondu velkostatku Podolí uložena v Moravském zemském archívu a obsahuje 568 evidenčních jednotek, z toho je 183 knih a 385 kartonů spisů a účtů.

Poddaní

Pánem nad poddanými byla vrchnost. Na statku sv. Petra to byl probošt a kapitula, kterým poddaní přísahali poslušnost a věrnost. Tento vztah však nebyl žádným otroctvím nebo nevolnictvím, ale podřízený poměr poddaného k vrchnosti. Vrchnost tak měla nad poddanými “panství" na základě kterého odváděli z gruntů (tj. hospodářský dům, i chalupa bez polí) roční úrok a další určené dávky.

Vrchnosti jako vlastníků gruntu příslušelo také právo, že po smrti bezdětného hospodáře měla nárok na jeho pozůstalost, takže poddaní nemohli na základě vlastního rozhodnutí své movité i nemovité statky někomu dalšímu odkázat. Toto vrchnostenské právo se nazývalo “odúmrf" a dopadalo na poddané velmi tíživě, protože ti nevěděli pro koho vlastně budují hospodářství. Proto vyvíjeli velké úsilí, aby se z tohoto vztahu vyvázali. Podolí toho dosáhlo pravděpodobně v roce 1538 i když v kapitulním archivu nejsou dochovány žádné doklady.

Ze vzájemného poměru vrchnosti k poddaným vyplývala pro vrchnost povinnost zaručit poddaným a jejich majetku ochranu. Současně se také svých poddaných zastávala a pomáhala jim v jejich potřebách. Dokladů se o tom dochovalo velmi mnoho.

Například v roce 1729 zakázal chrlický hejtman podolským starou cestu, po které chodily pohřební průvody do Šlapanic. Kapitula ihned zasáhla prostřednictvím svého hejtmana, který napsal do Chrlic “proč brání po staré cestě nebožtíky ke kostelu donášeti".

Kapitula svým poddaným pomáhala také v neštěstí a pohromách. Velkým nebezpečím pro vesnici býval oheň, protože dřevěné domy kryté deskovou střechou velmi lehce vzplanuly. Vrchnost napomínala k opatrnosti a přikazovala (roku 1671), aby každá obec si opatřila železný hák a žebříky, ale přesto hořívalo velmi často. V Podolí roku 1671,1673,1685, 1693, 1726 a 1727. Každý požár znamenal velké materiální škody a tak poddaní žádali o pomoc. A vrchnost pomáhala dřívím, dávala každému postiženému zejména cihly na nové komíny, darovala nebo půjčovala obili, odpouštěla na nějaký čas úrok i robotu.

Vrchnost a poddaní přináleželi k sobě, protože životní problémy je na sebe odkazovaly a poskytovaná ochrana a pomoc ještě více sbližovala.

Ale při tom všem poddaný zůstával poddaným. V druhé polovině 17. století se na poddané pohlíželo se stále větším despektem, protože nová drobná šlechta vytvořila kastu domýšlivých úředníků, kteří obsazovali čelná místa ve státních a zemských úřadech a v církvi.

Jednou z tíživých povinností poddaných bylo odvádění desátek do obci kam byli přifařeni a to buď přímo farářům nebo vrchnosti, která obstarávala a udržovala duchovní správu. Podolí odvádělo desátek scholasterii do šla-panic, který koncem 17. století představoval 30 kop žita a ovsa. Na dodávky desátkového obilí byly často podávány stížnosti. V roce 1687 si scholastik Josef Breuner stěžoval kapitule jak šalebně si bedřichovičtí a podolští počínají: Jejich čtyři snopy se sotva jednomu pořádnému vyrovnají a celá kopa dala sotva jednu měřici". Za neodvedené desátky byla ukládána pokuta.

Nejtíživější povinností poddaných však byla robota, která byla přidělována podle druhu gruntu. Držitel “selského" gruntu robotoval s koňmi a “kopáčského" pěšky. Robotní řád přikazoval, aby se poddaní scházeli hned ráno při východu slunce, bylo jim oznámeno kam půjdou pracovat a tam potom setrvali až do večera. První zprávy o robotách na kapitulním statku jsou ze 16. století. Když probošt Jan Grodecký předával pole pusté vsi Vázaný lidem do užívání, požadoval kromě ročního úroku také tři dny orby z každého lánu a šest dní pěší roboty.

Když byl koncem 16. století postaven v Podolí nový pivovar vozili sedláci z Horních a Dolních Herěpic po dobu pěti let dřevo a všechno co bylo na stavbu potřeba a tak se také stávalo, že po dlouhé období robotovali i tři dny v týdnu. Kromě práce na panském hospodářství byly poddaným ukládány také jiné povinnosti. Například panská hospoda v Podolí neměla vodu. Proto bylo povinností podolských sedláků, aby ji dvakrát v týdnu přiváželi a stejně tak rozváželi z pivovaru pivo a kořalku.

Vzhledem k tomu, že robota byla velkou zátěží, hledali si poddaní cesty jak si od tohoto břemene ulehčit. Docházelo ke sporům a stížnostem.

V roce 1770 podali obšírnou stížnost kapitule také tři sedláci z Podolí Jan Převratský, Tomáš a Jiří Truksa: “od počátku pronájmu panství vozili panské pivo do Brna a jinam čtyři sedláci, ale teď je musí rozvážeti jen tři;
a přijdou-li ráno nakládat, nechaje písař dvě i tři hodiny čekat a když prosí, aby je vypravil, častuje je zlomyslnými, na světě neslýchanými nadávkami; těžkým naložením a pozdním vypravením zhynuli jim již dva koně a dva jsou již neschopni tahu; takovým nekřesťanským jednáním jsou již docela zničeni a kontribuci nemohou do budoucna dávati".

Asi přeháněli, protože nájemce velkostatku toto udání odmítl a u kapituly se hájil: “piva se tolik nevyšenkuje jako prve, byl tedy zbytečný čtvrtý vozka odkázán; ostatní tři nejsou nikterak přetíženi a nepozbyli koní proto, nýbrž pro nedbalé hospodaření, protože kupují koně po dvou, třech a pěti zlatých a potřebné píce jim nedají. Že jsou pozdě vypravováni je docela falešné udání, vždyť sládek již den před tím pivo zapíše a pas dá vyhotoviti - ale vozkové nikdy před osmou hodinou z domu nevyjedou; při své robotě jsou vzpurni a pěknými slovy nedají se příměti, aby své dluhy do důchodu platili; když nepomáhají častá napomínání po dobrém, pak ovšem přísně je k tomu má - ale příčina je placení dluhů a ne vožení piva".

Kapitula udání sedláků odmítla s poukazem na to, že jejich stížnosti nejsou prokázány a míra požadované práce není v rozporu s robotním patentem z roku 1738.

K stížnostem ohledně roboty však vedly i vzájemné neshody mezi poddanými. Sedlák Lorenc Krejsa z Práce žaloval: “všem poddaným bylo zakázáno jezditi do lesa bez přítomnosti hajného, - ale když jejich fůry do Mokré se sjedou, už podolští a z jiných osad před nimi v lese bez hajného jsou a tam si dle libosti nejmenší dříví vyberou a odvážejí a prateckým nejtěžší a největší kusy k odvážení nechají; takovým způsobem že podolští dříví, co na každou dědinu uloženo jest, třebas dvakrát spíše než pratečtí odvezou a tak nesousedsky a šelmovsky s prateckými zacházejí a jim robot a práce nejtěžší přidělávají".

Také z hlediska vrchnosti nebylo všechno v nejlepším pořádku. A tak 17. března 1674 si stěžoval správce velkostatku Zikmund Fabritius na nespolehlivost svých poddaných: “v tyto dny že dával dovážeti do ovčírny ve Ve/eso vících pšeničnou slámu a seno z jiných dvorů, ale že bylo až hanba špatně nakládáno; v Podolí většina robotníků opila se kořalkou a z nich rousínovečtí s naloženým senem chybili se cesty a přijeli do Koválovic; tam zůstali na noc a skoro polovici sena zkrmili svým koním a přijeli teprve ráno skoro s prázdnými fůrami; - tak se podle všeho děje také, vozí-li se sláma a dříví; - je to hřích, jak panské roboty odpravují, - říká se tomu robota, ale aby se Pán Bůh smiloval - práci a milý čas odfoukne vítr."

l přes značnou složitost vzájemných vztahů mezi vrchnosti a poddanými směřoval vývoj k prospěchu poddaných a to především v úpravě selských povinností. Rozhodující mírou k tomu přispělo zavedení nového robotniho patentu. Porovnání starých a nových robotních povinností přináší výkaz, který za kapitulní velkostatek vypracovali a 9. července 1776 společně podepsali podolští úředníci správce Frant. Ant. Rószl a důchodní Filip Alois Nevoralík. Tento doklad ukazuje nejen míru úlev roboty, aleje také cenným dokladem o počtu a rozvrstvení obyvatel v kapitulních vesnicích.

Komise pro záležitosti roboty se konala v Podolí 6. listopadu 1777. Zde byla robota dohodnuta, představenými obcí podepsána, zpečetěna a potom zemským úřadem ratifikována. Robotní patent přinesl poddaným výhody a vrchnosti škodu. Podle nového správce velkostatku Fr. Ant. Zelinky byly staré roboty v některých případech sníženy až na polovinu.

Život poddaných v obcích býval plný trampot a starostí, ale i tak si lidé našli čas, aby si dopřáli trochu radosti a veselí. Byly to především obecní záležitosti, při nichž se podle starého obyčeje scházela celá obec. Na sv. Jiří se obcházely hranice pozemků všech sousedů, všichni se také scházeli když byl zvolen nový rychtář a přenášela se do jeho domu truhlice s obecními písemnostmi a pečetí; když se přijímal nový pastýř; když se po žních ukládalo zrno na sýpku... atd. Mimořádné schůzky celé obce bývaly, když se rozměřovala pole a loučky.

Za takové a podobné práce si občané jistě zasloužili nějakou posilu. A rádi toho využívali. Při každé příležitosti dávalo se “na trunk" obci, úřadu nebo sousedům. Bylo to při prodávání obecního obilí, když byly pochůzky úřadu, když vozili na obecní roli hnůj, dáno tomu co rozkazoval, když přinesli bedřichovičtí ze svobodné role kontribuci, když jedenáct sousedů v Podolí opalovalo nový kříž a kopali pro něj důl, dáno každému jeden máz piva, když... atd.

V účtech obce Podolí jsou např. v roce 1737 tyto položky:

zaplaceno za vědro piva, o kterém se neví kdo je vypil 1 zl. 15 kr.

zaplaceno za vědro, které obec vypila po obnově 1 zl. 15 kr.

zaplaceno za půl bečky piva, které obec vypila po obnově 2 zl. 30 kr

Pivo nebylo příliš drahé, máz stál asi 2 krejcary a tak se za málo peněz užilo poměrně dost. Kapitula pochopitelně měla zájem, aby byly finanční prostředky vynakládány účelně, ale nevystupovala proti těmto výdajům příliš stroze. Mrzutě sice poznamenala, že v Podolí v roce
1 736 propili 6 zlatých, ale sama měla z pivovaru hlavní příjem.

Z urbanistického hlediska se Podolí příliš nelišilo od mnoha jiných vesnic v okolí Brna. Katastral Pian der Gemeinde Kritschen (Podoly) z roku 1826 dokládá, že vesnice byla vystavěna především dvěma řadami domů podél cesty od zámku k Uličkám s tím, že nejstarší zástavba byla v oblasti potoka Říčky. Stavení v této části byla, na rozdíl od zástavby na okrajích vesnice, postavena těsně u sebe a v tzv. Dědině se především nacházely největší selské usedlosti.

Domy byly stavěny z nepálených cihel “vepřovic" a kryty doškovou střechou. Zeď domu obrácená do ulice byla líčena bílou barvou a část při zemi “obrovnávka" pestře zdobena, především však modrou nebo červenou barvou. Před domem bývala malá oplocená zahrádka. Selská stavení měla obytnou část obrácenou do ulice, chlévy byly postaveny po jedné straně dvora a ten byl na protilehlé straně od obytné části uzavřen stodolou. Za stodolou se táhlo pole. Obecný popis takového stavení je zachycen ve Vlastivědě moravské z roku 1897: ...obydlí tvoří síň a světnice. V síni jest kuchyně, v ní pekárna a ohnisko. Ze síně jdeme do světnice: vpravo stojí v koutě u dveří velká malovaná truhla, lištva malovaná s nádobím, dále v druhém koutě dubový stůl s trnožem, kolem něho lavice (někde i malované), u něho dubová židle s vyřezávaným lenochem, nad stolem na stěně obrazy svatých, v koutě nad stolem bývá a/már/ta, ve třetím koutě vlevo dvě postele, obyčejně malované, jedna obrácena ke stolu, druhá podél stěny průčelní, dvě u stěny druhé ke kamnům. Vedle síně bývá komora. Původní statky jsou uvnitř osady “na dědině, na návsi", neb jinak i ve vsích “na náměstích"; na krajích obce obyčejné chalupy a domky.

Obecní úřad
Ve vesnicích, které byly majetkem statku sv. Petra, byl zprostředkujícím orgánem mezi vrchností a poddanými obecní úřad. Tento úřad měla nejen každá vesnice, ale také i ulice ležící na katastru města Brna: Cejl, Hart-lůvka, Polní ulice a později také Petrská a Mariacelská.

Počet členů obecního úřadu nebýval v různých obcích stejný a řídil se pravděpodobně potřebami vrchnosti a obce. V čele stál vždy rychtář, pod ním purkmistr a ostatní členové úřadu, kteří byli v Podolí tři a nazývali se konšelé. Do úřadu byli voleni i další občané a jejich úřední hodnost byla pojmenována podle přidělených povinností. V Podolí to byl dozorce nad vinohrady nebo-li “horní*, dva kominíci... atd.

Složeni obecního úřadu byla obnovováno každý rok a nazývalo se renovací nebo obnovou. Před vypršením funkčního období předkládal starý úřad obci účty a při této příležitosti dávali občané svoje hlasy pro nové reprezentanty obce. O závažnosti tohoto aktu svědčí skutečnost, že se museli dostavit všichni poddaní a v roce 1683 dokonce pod pokutou jednoho moravského tolaru. Až později přestala být účast na volbě členů obecního úřadu povinná a správce poddaným pouze oznamoval datum konání.

Odstupující úřad podával vrchnosti písemnou žádost o propuštění z úřadu, předkládal výsledky nových voleb v obci a navrhoval členy nového úřadu. Vrchnost vsak nebyla vázána tímto návrhem a dosazovala do úřadu koho sama chtěla. Stávalo se tak, že byl za rychtáře dosazen někdo z menšího gruntu a to vedlo sedláky k protestu: “...sedlákovi patří býti rychtářem".

Obecní úřad měl poměrně rozsáhlou policejní a soudní kompetenci. Prvním mužem v úřadu byl rychtář, který spolu s purkmistrem byl pověřen nejvyšší pravomocí. Listiny za obec podepisoval rychtář, purkmistr, některý z konšelů a k podpisům bylo doplněno: celá obec dědiny Podolí. Listiny byly také opatřeny pečetí.

Podolská pečeť s vyobrazením ptáka na větvi a letopočtem 1644 patří k nejstarším obecním pečetím z okolí Brna. V lednu 1997 byla vyhledána v Moravském zemském archivu pečeť obce, kterou byl opatřen sumář Matriky výnosu pozemkového z roku 1820. Tato pečeť má, ve srovnání s doposud známou a často publikovanou pečetí, výrazné odchylky v textu a kresbě a tak dnes stojíme před malou záhadou.

Jen velmi málo obci mělo radnici a tak ve velké většině ostatních vedl rychtář obecní úřad ze svého stavení. Součástí samosprávy byl úřední den, ve kterém obecní úřad za účasti panského úředníka projednával gruntovní záležitosti, především však prodej a koupi gruntů. Po třicetileté válce, kdy byly obce zničeny trvalo velmi dlouho než byl opět úřední den zaveden, ale když vrchnost vzala obcím gruntovní knihy, aby je sama vedla, tak zanikl úplně. V roce 1677 přikázala vrchnost, aby si každá obec obstarala knihu pro zapisování vyrovnaných dluhů a pamětihodných událostí v obci.

K povinnostem rychtáře pochopitelně patřilo hájit zájmy obce, kdy měl dbát mimo jiné na dodržování pořádku, měl se po smrti “sousedů" postarat o pozůstalost a sirotky, měl posuzovat škody na polích a loukách a být spravedlivým soudcem při menších sporech mezi spoluobčany.

Ale některé problémy doléhaly na všechny společně. Ty potom na sebe přebíral obecní úřad. Například Podolí nemělo vlastní les a protože ani vrchnost neměla dostatečnou rozlohu lesů, museli kupovat dřevo na cizím panství.

Obecní úřad dojednával, aby dřevo bylo připraveno na vhodných místech a proto si různými pozornostmi získával přízeň úředníků a hajných. Bedřichovičtí a podolští ...kupovali dřevo z Račicka a Obců a až tam chodíval soused, aby koupil líchy na otýpky.

Další velkou starostí bylo verbování vojáků. Také tento úkol zajišťoval obecní úřad a zverbovaného vojáka připravoval k odvodu, často si tento problém usnadňoval tím, že měl připraveného muže, kterého si vydržoval a živil, aby ho jiná obec nepřebrala. Tím byl stále připraven splnit nařízení vyplývající z povinnosti odvádět mladé muže na vojnu.

Život v obci však netvořila jen všedi zahalená robota. Několikrát do roka se podlehlo bezstarostné zábavě a veselí. Bylo to především o svatodušních svátcích, kdy čeládka a chasa bez ohledu na představitele obce si obnovovala svoji představu úřadu. Volila si i drába a kata a protože při tom docházelo k zlehčování a převracení dosud uznávaných hodnot, byla vrchnost rozhodně proti těmto akcím a zakazovala je již v roce 1665. Tento druh zábavy tedy potom zařizovali sami obecní představitelé když dovolili, aby před úřadem byli voleni stárci, kteří o hodech dbali na dodržování pořádku.

Ve vztahu k vrchnosti, která ho do úřadu jmenovala, byl rychtář do značné míry panským zřízencem. Tato závislost spočívala především v tom, že se staral o důsledné vybírání úroků, platů a daní, dohlížel na dodržování vrchnostenských předpisů a asistoval při dozoru u panských polí, stodol, sýpek a pivovaru. Z těchto důvodů nepodléhal rychtář povinnosti roboty a míval také ještě jiné výhody. Například v roce 1729 bylo vyhověno prosbě rychtářů z Podolí a Bedřichovic, aby za dozor na sýpce u pivovaru dostali ročně vědro piva.

Ale vrchnost byla přísná i na rychtáře. Jak mohl být do úřadu uveden, tak mohl být potrestán nebo sesazen. Byli trestáni pokutami, ale i vězením na Špilberku. Bylo to především za nedbalost, nepoctivost, neposlušnost a vzdorovitost. Například v roce 1729 byl sesazen podolský rychtář, protože na základě vlastního rozhodnutí si vzal od hospodského tři vědra vína za to, že užíval obecní pole.

Být členem obecního úřadu a navíc k tomu rychtářem, znamenalo pro každého z občanů získání významného podílu na moci a proto bylo vždy dost zájemců o dosažení tohoto postavení. Ale osobní zkušenost nakonec přivedla mnohého z vyvolených k poznání, že s tímto úřadem je spojeno mnoho obtíží, ztráta času, zanedbání vlastního hospodářství a navíc byli terčem závisti a nepřátelství. V archivních materiálech je dost dokladů o tom, že mnoho “sousedu" litovalo svého funkčního období, nebo předem žádalo, aby nebylo do úřadu dosazeno.

Ale pro blaho obce bylo dobře, že se vždy našlo několik odhodlaných mužů, kteří byli ochotni odhlédnout od svých soukromých starostí a spojit svůj osud se službou spoluobčanům. Proto za mnohé, kteří se v historii obce věnovali práci pro ostatní, připojujeme alespoň seznam dosud známých starostů, ať již jejich úřad nesl jakýkoliv název.

Starostové Podolí:

Muller František 1855
Truksa František 1856
Truksa Matouš 1870
Kepák Tomáš 1877
Zeman Ludvík 1885
Macháček František
Drlík Romuald
Daněk František
Kepák Mikuláš
Macháček Hynek
Mertl Vincenc 1910 – 1919
Píše Josef 1919 – 1942 (zemřel)
Skřivánek František (vedl správu obce jako zástupce)
Kroupa Josef 1942 – 1945
Bezrouk Tomáš krátce po osvobození
Horáček Miroslav krátce po osvobození
Vránek Rostislav 1945 – 1954
Milian Karel 1954 – 1956
Laichman Bohumír 1956 – 1960
Skotal Miloslav 1960 – 1971
Šafář Stanislav 1971 – 1980
Kolařík Oldřich 1980 – 1990
Lorenc Miloš 1990 – 2000
Pavlíková Vlasta 2000 - 2010
Ing. Vítězslav Eliáš 2010 - doposud